Kdo má stále poslouchat křik z dětského pokoje? Neztratit hlavu a zachovat klid vyžaduje někdy opravdu hodně sebezapření. Kde hledat příčiny sporů našich dětí a jak jim účinně zabránit?
Sourozenci se nejednou pochytí pro žárlivost či vzájemnou soutěživost. Rozhodující je přitom také individuální povaha našich potomků, změny nálad a schopnost přizpůsobit se. Především, pokud je jeden ze sourozenců klidné povahy a druhý je naopak výbušný, budou hádky mezi nimi pravděpodobně dost časté. Jak můžeme ovlivnit jejich intenzitu? „Je velmi důležité, v jakém rodinném prostředí děti vyrůstají. Podmínky vytvářejí rodiče. Pokud je prostředí konfliktní, disharmonické, ovlivňuje to samozřejmě i chování dětí k sobě. Sourozeneckým hádkám a bitvám můžeme do jisté míry předejít, pokud dětem vytvoříme příznivé rodinné zázemí, ve kterém mají pocit jistoty, bezpečí, pocit, že jsou všechny stejně svými rodiči milovány. Rodiče by své děti neměli srovnávat a nedávat jedno druhému za příklad,“ říká psycholožka Olga Tomišová.
Řešení konfliktů
Rodiče se většinou snaží konflikty mezi svými ratolestmi urovnat. Je správné, aby se míchali do jejich sporů a řešili je? „Důležité je, o jaký konflikt jde, iv jakém věku děti jsou. Lehostejný postoj rodičů může podporovat příčinu konfliktů, například pokud některé z dětí dosahuje slabších výsledků ve škole a stane se proto terčem sourozence,“ vysvětluje psycholožka. „Když jde o běžné spory, například dohadování se o hračky, necháme děti, aby si je vyřešily samy. Je třeba, aby se naučili řešit konflikty. Pro děti jsou školou přizpůsobování se a projevem jejich rivality. Rodič by měl zasáhnout jen v takovém případě, kdy by si děti mohly ublížit nebo si ubližují. Nejen fyzicky, ale i tehdy, když například jeden druhého ponižuje,“ upozorňuje Tomišová.
Jednou z častých příčin kloubení a hádání dětí bývá nuda, protože na ně prostě nemáme dost času. Naše ratolesti se pak snaží prostřednictvím křiku, hádek či bitev na sebe poutat naši pozornost. Tehdy není možné ignorovat jejich konflikty, ale naopak věnovat se dětem co nejvíce. Potvrzuje to i Tomišová: „V případě, že se rozhodneme mít děti, měly by být v našem životě nejvyšší prioritou. Jeden z rodičů by měl odsunout pracovní kariéru a věnovat se jejich výchově. Pokud tomu tak není, vzniká velké riziko, že situace negativně ovlivní nejen vztahy mezi dětmi navzájem, ale také jejich celkový osobnostní vývoj.“
Již od raného věku děti pozorují a následně rády kopírují chování jiných dětí a dospělých. Proto bychom si měli dávat velký pozor, abychom nedomlouvali svému manželovi nebo se s ním nehádali v jejich přítomnosti. Naši nejmenší pak mohou aplikovat projevy naší agresivity například na svém sourozenci. „Konflikty mezi rodiči se promítají do vztahů mezi dětmi, protože děti přebírají vzorce chování od nich. Stačí vidět například děti předškolního věku, když si hrají na mámu a tátu, hra je zrcadlem jejich chování,“ vysvětluje psycholožka Tomišová.
Starší ochránce
Na sourozenecké vztahy ovlivňuje několik faktorů. Jedním z nich je také věkový rozdíl dětí. „V případě, že dítě vyrůstá déle než jedináček, je riziko vzniku žárlivosti, soupeření či kompetenčních sporů poměrně velké. Pokud se druhé dítě narodí do tří let věku prvního, je riziko těchto problémů malé. Když je věkový rozdíl větší než deset let, obě děti pak vyrůstají jako jedináčci. Navíc dívka se při narození sourozence může cítit jako náhradní máma a často se snaží zasahovat do výchovy. Příkladem může být moje současná patnáctiletá klientka, která má pětiletého bratra. Nepřiměřeně zasahuje do výchovy matce, obviňuje ji, že bratra hýčká, nelíbí se jí, jak ho vychovává. Nebo starší dítě může mít opačný pocit, že je ukracováno o radosti svého věku, což může vést až k agresivnímu chování k mladšímu sourozenci,“ tvrdí psycholožka Tomišová.
Konflikty mezi dětmi závisí i na pohlaví. Nepochybně jinak se k sobě chovají sestry, bratři a bratr se sestrou. „Nejklidnější sourozenecký vztah je mezi starší dívkou a mladším chlapcem. Rivalita a konflikty nevznikají, pokud jsou děti opačného pohlaví, naopak, narůstají mezi stejnými pohlavími. Nejčastěji je to u nich boj o postavení v rodině. Každé dítě potřebuje upoutat pozornost rodičů. Je to boj o to, kdo se ukáže před rodiči v lepším světle, mluvíme o sourozenecké rivalitě. Důvodem sporů bývá i žárlivost, kdy se musí některé z dětí vzdát určitých výsad ve prospěch sourozence. V případě, že je dětí více a jsou smíchány obě pohlaví, riziko konfliktů je menší. Děti jsou vedeny více ke kooperaci, vzájemnému pomáhání, toleranci, respektování, učí se dělit o společné věci,“ dodává odbornice.
Starší bratr by měl mladší sestru ochraňovat. „Platí to v případě, kdy mají děti dobrý vzor ve fungujícím vztahu rodičů. Takovou tendenci může mít však chlapec i v opačném případě, kdy přestává fungovat vztah rodičů a dojde k rozvodu. Tehdy se nejčastěji starší kluk postaví do role ochránce sestry. V mé praxi se setkávám s různými případy, které je třeba řešit psychologickou intervencí. I například s tím, když se rodiče dlouhodobě soudí o svěření dětí do péče, a to sourozence natolik spojí, že si jeden druhému poskytují oporu, jistotu, kterou nedostávají od rodičů. Ale existují i opačné případy, kdy rozchod rodičů rozdělí i děti, zcela se naruší jejich sourozenecký vztah,“ říká Olga Tomišová.
Specifická situace vznikne, pokud se v jedné rodině ocitnou kromě vlastních dětí i potomci z předchozího manželství jednoho z partnerů. Nevlastní sourozenci se musí vyrovnávat s více problémy. „Závisí na tom, zda děti žijí ve společné domácnosti a na postoji rodičů k dětem, na vztahu rodičů. Pokud se v jedné rodině sejdou děti z předchozího manželství matky, otce i společné děti a rozdíly mezi nimi dělají rodiče, sourozenecké vztahy nefungují jako v běžné rodině. Hrozí riziko žárlivosti, nesnášenlivosti až nenávisti,“ upozorňuje psycholožka Tomišová. Řešení takové komplikované situace někdy vyžaduje mnoho taktu a trpělivosti. Máme-li pocit, že je to nad naše síly, měli bychom se obrátit na terapeuta – odborníka.
Dcerám jsme museli předělit pokoj
„S manželem vychováváme dvě dcery ve věku osmnácti a dvaadvaceti let, které se už, naštěstí, moc nehádají. Avšak v minulosti jsme si s nimi užili své. V útlém dětství byly asi hlavními příčinami jejich sporů hračky. Mladší dcera Katka se snažila být odjakživa středem pozornosti, byla vždy výmluvnější než starší Zlatka, z čehož vyplývaly i některé jejich konflikty.
Nejhorší bylo asi období dospívání, které bylo poznamenáno žalováním a posmíváním. Hádali se zejména o oblečení, které si ve skutečnosti nosili potají navzájem. Jelikož Katka je velký pedant, oheň na střeše byl hned, jak přišla na to, že se její sestra byť jen dotkla jejích věcí a nevrátila je na přesně vymezené místo. Snažili jsme se vždy domlouvat té, která si to zasloužila, a přitom nikoho nezvýhodňovat.
Jelikož měly naše děti společný pokoj, velkým problémem byl i televizor – škřípili se, zda budou při něm usínat. Problém jsme nakonec vyřešili rozdělením společného pokoje na dvě části, čímž získala každá dcera své soukromí a zlepšily se tak i jejich vzájemné vztahy. V současnosti vycházejí spolu docela dobře, z hádek a bitev už jednoduše vyrostly. Občas se ještě pohádají pro oblečení nebo kdo bude uklízet, ale to je běžné asi ve všech rodinách.“
Jsi jen moje sestra!
„To, že vztahy mezi sourozenci často nejsou zrovna nejjednodušší, víme všichni. Zářivým příkladem tohoto jevu jsem já a můj bratr. Základem našeho problematického vztahu je poměrně velký věkový rozdíl. Mezi mnou a mladším bratrem je jedenáct let, z čehož pramení mnoho problémů, které jsme měli od počátku, respektive, odkdy začal můj bratr mluvit a hlavně aktivně projevovat svou vůli.
Největší problém spočívá zřejmě v tom, že já jako starší a dospělá nesu za bratra zodpovědnost. Proto potřebuji, aby mě respektoval alespoň trochu jako autoritu. Tuto skutečnost však nehodlá akceptovat. Často se brání větou: ,Ty nejsi můj rodič, jsi jen moje sestra‘ a tady začíná a končí celý jeho respekt. Já jsem zase netrpělivá a musím se přiznat i dost náročná, co se týče mého bratra. Pak to u nás často končí křikem, který ne a ne ustát, protože každý z nás potřebuje mít poslední slovo.
Dalším problematickým bodem je i to, že máme málo společného (kromě rodičů). A nejde jen o zájmy, celkově období, ve kterém jsem vyrůstala já, bylo jiné než to, ve kterém vyrůstá můj bratr. Věci jako počítač, připojení na internet či mobil jsou pro něj samozřejmostí.
Moje generace si hrála s kamarády na ulici, skákala gumu či dívala večerníček. Počítač byl jen sen ao mobilu jsme neměli ani tušení. Je to jen jedenáct let, ale přece jde o obrovský rozdíl. Každá zkušenost v životě je však dobrá. O zkušenostech se sourozencem či sourozenci to platí dvojnásob. Málokdy si uvědomujeme, jak moc nás dokáží vztahy s našimi bratry a sestrami ovlivnit v tom, kým se staneme a jakými budeme, když vyrosteme.“
